Procházení se po těchto malých uličkách bylo opravdu pěkné, akorát býval problém pak najít hotel. Jednou jsme takhle s Tomášem hledali hotel tři hodiny.
Na hlavním náměstí v Chefchaouenu nás odchytl párek marokánců, že prý jestli nechceme navštívit manufakturu výroby hašiše za 500 dirhamů na osobu. Řekli jsme, že ne. Ne že bychom se na to s Tomášem nechtěli podívat (Jana ne, ta se bála), ale řekli jsme si, že časem budou za exkurzi určitě trochu lepší ceny.
A tak se stalo, stačilo si dát mátový čaj v restauraci a hned nám marokánec nabízel zase pro změnu hašiš. A když jako že ne, tak že exkurzi, nakonec jsme to usmlouvali na 400 dirhamů pro dva a vydali jsme se do polí nad Chefchaouenem, nechajíce Janu obdivovat Maroko nachvilku samotnou. Po asi dvaceti minutách jsme byli u manufaktury:
1. z tohohle se namele prášek:
bubnuje týpek, bubnuje i mladej:
naspeme do sáčku:
Případně se to dá i vařit a pak vznikne tohle:
Další den brzo ráno jsem ale zavítal k Atlantiku, podél hradeb:
Za hřbitovem, u delty řeky Bou Regreg, rozdělující Rabat na dvě části, se nachází Kasba, která vnitřkem připomínala spíš návštěvu Řecka:
Kde měli také pěknou mozaiku:
Jinak v Casablance toho nebylo moc k vidění, navíc neustálý ruch z ulic a prudký vítr od Atlantiku nás donutil se vrátit zpět na nádraží a změnit lokalitu. Poslední věc, ze které jsme měli škodolibou radost byl billboard, který jsme viděli:
Další den se k nám Inšalláh nasáčkoval, že nám bude dělat průvodce jenom když za něj zaplatíme taxíka na soutěsku. Napřed jsme se ptali jednoho borce, který si řekl za asi 15km cestu 300 DRH, takže jsem se s ním odmítnul bavit a česky jsem ho poslal do prdele. Nakonec jsme jeli za 15 dirhamů hromadným spojem, tj. náklaďáčkem, který odjel až tehdy, když byl plný. Počasí příliš nepřálo, ale hlavně že nebyla mlha, takže soutěska byla alespoň vidět:
a samotná řeka i s okolními horami je vidět tady:
Další den jsme všichni vyrazili starým citroenem asi 40km jižně od Tagonitu směrem na M'hamid na zastávku karavanů, abychom mohli vyrazit do pouště:
A pak jsme vyrazili:
Na cestě jsme potkali písečnou bouři i sousední karavanu, kde byly asi nějaké velbloudice, protože se sousední velbloud o ní náramně zajímal:
Pak jsme drazili do našeho pouštního tábora:
Jsem dost fascinovaný pouští, takže jsem jen několik hodin chodil po poušti, seděl, kochal se a fotil:
a potom k večeru až k noci:
Berberský háv i turban plnil svou funkci perfetkně, žádný úpal. Po návratu do tábora bylo už mecheche v plném proudu:
Klasika, berber whisky, kdo chtěl šíšu nebo hašiš, místo tamtamů kanistry. Já a Tomáš jsme se rozhodli přespat přímo v poušti, Jana tolik kuráže neměla a radši přespala ve stanu. Byla to super zkušenost, krásné hvězdy, měsíc v úplňku. Tak na závěr ještě pohled na prakoviště velbloudů:
Dneska snad sfouknu ještě něco napsat o výletu na Saharu, tak hrr do toho. Po příjezdu do Quanzazatu si nás hned odchytnul jeden nadhaněč a nabýdnul nám ubytování v Hotelu BABA:
za bezkonkurenční cenu 40 DRH za jednoho, včetně sprchy a záchodu na pokoji, kterou jsme potom ještě ukecali na 30DRH :) zlatej ramadán. A při té přiležitosti se nám snažil dohodit třídenní výlet na velbloudech na saharskou pošť na velbloudech a přespáním v poušti, atd. Jeho původní nabídka byla 1000 DRH na jednoho a po asi dvacetiminutovém boji se nám to podařilo ukecat na 500 DRH na jednoho.
Tak jsme se tam další den vydali normálním autobusovým spojem, jednoucím přes pohoří Atlasm kde se sem tam objeví v pusté krajině vesnice:
Autobus stavěl kdykoliv nějaký trouba zatleskal, aby mu autobus zastavil před barákem. Takže 200km cesta trvala 8 hodin. Taky díky tomu, že ve vesničce, kterou jsem fotil na fotkách nahoře nakládali asi hodinu kozy! do zavazadlového prostoru autobusu. To je k vidění jenom v Maroku(TM). V Zagoře, kde autobus hodinu stavěl, kvůli tomu, že pro dnešek skončil ramadán, nás jeden člověk pozval k němu do kšeftu, kde Tomáš směnil svou krabičku cigaret a pár propisek za náramek a já si koupil berberský háv s šátkem do pouště.
Když jsme kolem deváté večer přijeli, tak pro nás domorodci nachystali šíšu, berberskou whisky, šíšu, hašiš a tamtamy. Kromě nás tří jsme se tam potkali s Rebeccou a Patsy, australankami, které už jsou měsíc na cestách po arabských zemích a francouzský postarší párek, kde pán se představil jako "Allan", což znělo jako "Alláh", tak jsme mu všichni říkali Mohammed :)
Po noci ve stanu jsem si další den ráno jsem berberský háv a Jana mi uvázala turban, abych zapadl do týmu:
A den začal výletem přes mírnější poušť:
do téměř vylidněné berberské vesnice:
kde ve zříceninách kupodivu chovali modrooké králíky:
a obyvatel místní rozpadající se školy byl jenom malý pouštní vrabčák:
Po prohlídce Marakeše jsme se další den rozhodli si udělat výlet na nejvyšší horu severní Afriky, Jebel Toubkal (4167m.n.m.). Na výstup až na vrchol jsme to neplánovali, protože za den by se to nedalo stihnout, ale šlo o to, udělat si pěkný jednodenní výlet alespoň s výhledem, protože to v okolí Toubkalu vypadá jako v Tibetu, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní oči.
Protože byl čas ramadánu, tak i taxikářům v Marakeši vázla práce, tak jsme si celkem užívali, jak se o to, kdo nás odveze Grand Taxíkem do Imlilu strhla docela krutá bitka. No alespoň jsme mohli cenu usmlouvat v pohodě z počátečních 400 DRH na 150 a to jsme se jako obvykle nechali ještě oškubat, jak jsme později zjistili.
Cesta probíhala v pohodě, přes oblast kamenité pouště, plné serpentin. Po příjezdu do Imlilu, což je malá vesnice, sloužící jako výchozí bod pro horolezecké expedice, o cca 200 obyvateli se zase strhla bitka o to, kdo nám bude dělat průvodce, o kterého jsme vůbec neměli zájem. Takže jsme prvního, který nás považoval za německé turisty poslali k šípku, protože chtěl 300 DRH za celodenní výlet, a prý že za 100 DRH, které jsme mu nabýdli bychom si mohli najmout tak akorát osla na bágly. Po chvilce procházení po Imlilu nás začal lovit průvodce Ibrahim, se kterým jsme vydrželi asi 10 minut hrát psychologiskou hru a když jsme už byli na odchodu, tak nás doběhl, že mu to teda bude stačit i za 100 DRH. Tak jsme měli místo oslíka levného průvodce :)
Ibrahim nás vedl po stezce, podél vodních zavlažovacích kanálů, kterých bychom si jen těžko všimli, takže jsme nelitovali.
Kde rostly opravdu statné stromy, například tento ořech, o kterém říkal, že je starý 2000 let:
Cesta na samotný Jebel Toubkal potom vedla, po menším stoupání, průsmykem, odkud byl krásný výhled na vzdálenější vesnice společně s meandrující řekou:
Po cestě jsme potkávali dost zajímavých lidí, vesměs berberů, vezoucích zboží na oslech do horských vesnic. Vypadalo to tam opravdu jako v Tibetu:
a za soutěskou nás čekala pěkná horská vesnice, která vypadala jako kopec posypaný baráky a jednou mešitou:
až jsme přišli až k úpatí Jebel Toubkalu, to je ten nejvyšší vrchol vpravo:
Kde jsme dali menší pauzu a z Ibrahima vypadlo, že jestli nechceme k němu zajít na kuskus a "Berber Whisky", což není nic jiného než mátový čaj, podávaný s berberskou vervou. Prý bydlí ve vesnici asi 5km odskud, která vypadala takhle:
Takže po natrhání máty od sousedů, překročení pár oslích hovínek a usalašení se u Ibrahima doma se začalo servírovat:
a dostali tehle výbornej kuskus s kuřetem:
Po dost dobrém pokecání jsme se odebrali zpět do Imlilu a to i s Ibrahimem, protože prý že nás půjde doprovodit. No je fakt, že se moc nenadřel, protože k přepravě použil svůj vysokohorský skůtr s autopilotem:
Po návratu taxíkem do Marakeše jsme hned jeli nočním přejezdem na jih do Quanzazatu, udělat si výlet na Saharu.
Tak moje první zpráva z Afriky bude o Marakeši. Přiletěli jsme tam kolem poledne místního času a hned jsme se podle průvodce vydali hledat jak se z letiště dostat do samotné Marakeše. Čekal jsem podobný opruz s tím, jak nás budou místní arabáči otravovat, ale bylo to opravdu o řád lepší než ve Vietnamu. Napřed jsme se chtěli řídit striktně podle průvodce, tj. že pojedeme za pár peněz do centra Marakeše autobusem, ale nakonec jsme skončili v "petit taxi", které směřovalo právě tam, kam jsme potřebovali, ale za trochu "ojebávací" tarif, tj. 100 dirhamů (1DRH=2.50Kc) pro všechny.
Každému z nás se na cestě do Marakeše přihodilo udělat menší trapas. První byla Jana, která pořád pípala na detektoru kovů a zabavili jí Nutellu, kterou měla v příručním zavazadle. Tomáš si zase na letišti zapoměl ledvinku s pasem a všema penězma, naštěstí když pro ni běžel zpátky, tak mu ji přinesl jeden šikovný arabáč, kterému Tomáš dal 100 DRH za to, že nebude švorc a bez pasu, což ho vyšlo ještě dobře. V čas ramaddánu, který je právě teď se mi taky podařil dobrý trapas, protože přes ramaddán nemůžou arabáči jíst, kouřit, atd. od rána do šesté večer. No a při prohlídce zahrad v Marakeši mi celkem vyhládlo a dostal jsem žízen, tak jsem si koupil velkou flašku Coly a nějaký místní chleba a nepokrytě jsem to před arabáčema za chůze požíral a popíjel, čímž jsem je asi trochu dráždil, protože se na mě všichni smáli, a ukazovali palcem na horu, jakože je to fakt okej a ze jsem cool :) No ještě štěstí, že jsem nebyl v nějaké te ortodoxní části, tam bych asi dostal na budku :)
Hned po příjezdu taxíkem do centra Marakeše jsme se ubytovali v hotelu Immouzer postavená v typickém arabském stylu za 165 DRH za pokoj pro 3 osoby včetně manželské postele a takto to tam vypadalo:
Hotel měl na vrcholu ještě velkou terasu no a protože bylo velké vedro, tak jsem si na terase koupil kolu:
Pak následovala procházka samotnou Marakeší, kterou obkopovaly hradby z hnědo-červené hlíny:
a v samotném centru to vypadalo skoro hůř než u vietnamců, samé stánky s tretkama pro turisty ale i pro místní. V historické části se nacházely tzv. Souky, tj. dílny, které používají maročani zároveň jako prodejny:
Co se týká architektury, tak jsou často k vidění zdobené vstupní brány:
no a protože jsme v arabské zemi tak je tady taky hromada různých mešit:
úplně jak z pohádek tisíce a jedné noci nebo hry Prince of Persia, samozřejmě bez cheatů :) Směrem od obrovského hlavního marakešského náměstí se nacházely kilometry krytých uliček se stánky a menšími náměstími, kde se horlivě smlouvalo a přesouvalo se na oslech i bez oslů všechno možné:
Po celodenní několikakilometrové procházce nám celkem vyhládlo a shodou okolností bylo zrovna půl sedmé, takže pro dnešek končil ramaddán, takže začalo všechno ožívat a začaly vonět stánky s jídlem:
a to nejenom s jídlem ale i s pitím:
kde se dělal džus přímo z pomerančů za 10 dirhamů za litr. Tak jsme se rozhodli, že taky společně s arabáčema začneme ty pravé hody. Tak jsme si u stánku:
objednali Tagine, což je něco jako kuřecí vývar, včetně kuřete a vařenými brambory za 25 DRH podle jídelního lístku a divili jsme se co nám to ti arabáči furt jako nosí:
špenát, chleba, lilek, tomat... No ukázalo se to až při placení když ten vymrd chtěl zaplatit 120 DRH a ještě byl tak drzej, že na lístek napsal 120 + ? kde ten otazník měl být jako dýžko. No nic, nechali jsme se trochu napálit. Pak mi to docvaklo, protože nadhaněči do stánku táhli jenom turisty, protože místní by na to neměli, nebo by se nedali :)
Recent Comments
-
-
radekrat said:
tahle i ta predchozi fotky jsou hodne dobry. Hodil bych je do pozide pro Gnome, protoze barvne je to fakt... read more
on prádlo v Chefchaouenu -
jindra said:
Jo, psal jsem to ve spechu, takze chybicka se vloudila :) read more
on Maroko 24.9. - 10.10. 2007 -
on Chefchaouen